Bylo a bude – bilancování 2013
Je to už skoro týden, co se kalendář přehoupl do nového roku. Do toho se čtyřkou na konci. A tak mě napadlo, že by nebylo špatné, ohlédnout se zpět a zapřemýšlet, co s v minulém roce podařilo a kde to naopak drhlo.
Tak předně to bude zítra rok, co jsem nastoupil do Spolku. Do mé první opravdové práce. Ještě dnes s hrůzou vzpomínám, co tomu předcházelo.
Celý článek
Jen co jsem úspěšně zakončil na první (a zároveň poslední možný) pokus školu, zalehl jsem k inzerátům. Celé dny jsem nedělal nic, než že jsem projížděl a filtroval nabídky, ladil svůj životopis a ve výjimečných chvílích poseděl na koberečku u HR specialistů, manažerů a selfmade ředitelů a tvářil se, že jejich firma je nejlepší na světě a že by mi nic nečinilo větší potěšení než pracovat zrovna pro ně. Fastfood přes krávy, fastfood přes slepice, jeden, druhý, třetí diskontní řetězec. Korektor křížovek, údržbář v tiskárně, redaktor časopisu o zemědělské technice. Jedno vysněné zaměstnání za druhým mi proklouzávalo mezi prsty. Občas jsem selhal, občas jsem zazářil. Ale něco vám řeknu. Druhé místo ve výběrovém řízení je stejné jako to poslední – vím to, zkusil jsem obojí.
Nakonec přišla nabídka, kterou nešlo odmítnout. Vyděláš si tolik, kolik zvládneš, říkali mi, čeká tě strmý růst, nebudeš nikde otročit, říkali mi. Copak ty chceš dokola běhat v krysím závodě? Copak to nechceš někam dotáhnout? Jediné, co ti brání vydělat si kolik chceš jseš ty sám! A tak jsem navlékl o dvě čísla větší oblek po „strýčkovi“, kterého jsem ani neznal a vyrazil jsem do terénu.
„Dobrý den, máte pro mě dvě minutky svého času?“ Lístky do divadla. Jedna plus jedna zdarma jen za sedm set. „No i když k tomu připočítáte cenu toho poukazu, tak pořád na každém lístku ušetříte až padesát korun...“ Každý večer jsem se vracel domů s výplatou. Přesně tolik, na kolik jsem stačil. Často jsem na obědě utratil víc, než jsem vydělal za celé dopoledne. Každý den hrozilo, že se vrátím domů s prázdnou. Že poukázky poztrácím a budu v mínusu. A tak jsem prodal duši. Místo lístků jsem přesedlal na elektřinu a vybral si jinou firmu. S minimálním základním platem. A samozřejmě prémiemi podle výkonů. Den začínal každé ráno o dvě hodiny dřív. Každý den, dvě poctivé hodiny vymývání mozků. Vojna dělá z chlapců chlapy. Tady z nich vyráběli roboty. Vydržel jsem tam dva dny a odešel jsem rovnat papíry do tiskárny. Minimální plat nikdy nechutnal tak sladce. Ale to jsme ještě pořád v roce s dvojkou na konci.
Pak přišel Spolek a všechno se obrátilo o 180 stupňů. Práce, která mě baví a naplňuje, plat, který sice neohromí, ale dá se s ním vyjít slušně. Vlastní židle, visačka se jménem. Kolegové s trojciferným IQ. Kávovar. A jako bonus šéf, se kterým zajdete na pivo (i když on si asi objedná gin s tonikem). Pohodlně jsem se usadil v kokpitu formule a vyrazil na krysí závod. A nevadí mi to. Nevadí mi pořád stejná částka na výplatní pásce, nevadí mi vstávat každý den. Jsem spokojená kancelářská krysa.
S příchodem nového školního roku, jsem se zkusil posunout o další stupínek v akademické hierarchii. Ale po roční přestávce se mi v úplně odlišném oboru, než jsem studoval předtím, moc nedařilo, a tak jsem to po pár měsících vzdal. Samozřejmě v tom byla i lenost a pohodlnost. Zkrátka se mi v šest večer po dni u počítače nechtělo zasednout ke studiu (převážně zase k počítači, jak už to v softwareovém inženýrství bývá) a po víkendech dohánět to, co mí spolužáci studovali předchozí tři roky. Sám jsem si naordinoval, že na to nemám, a toho rozhodnutí nelituji. Aspoň ne teď.
Přišlo období sociálních jistot, zahraničních dovolených (Kanáry ještě čekají, ale Maďarsko je krásná země). Nájem už mě nebudil ze snů. Za okny mi kvetly kytičky (které jsem pak sušil a balil do papírků), a když se nám hodně chtělo, odjeli jsme na víkend pryč. S básnickou inspirací to bylo horší. Sepsal jsem všehovšudy pár veršíků, které záhy skončili v koši. Ale pozvolna jsem se pustil do webíkování. Webová prezentace na míru a nějaký základní marketing okolo, aby to začalo šlapat. Zatím jsem ve fázi, kdy ještě bedny nestloukám, ale už zametám dílnu a vybírám kladivo. Pak ještě musím připravit odpovídající vývěsní štít a začít. Pár koutů jsem vymetl moc hezky a povedlo se mi nějaká dlátka a vrtáky trochu vylepšit, aby vše fungovalo hladce, ale ještě mě čeká spousta práce. A bude to letos. Tenhle rok chci připravit webovou prezentaci svých služeb a zvládnout několik prvních zakázek. Žádný velký start, jen vyzkoušet vodu a zkusit jestli jsem ještě nezapomněl plavat. (I když totiž každý den plavete znak za peníze, neznamená to, že se při kraulování neutopíte). Chci si to užívat. Nestresovat se, nebýt na tom závislý, nehnat se od termínu k termínu. Vychutnávat si práci.
Pokud mě neopustí múza, chci se letos vrátit k psaní. V hlavě mi leží román, ale chtěl bych si vyzkoušet nějaké povídky. Myslím, že je to trochu zneuznaný útvar, ale dobrou povídku považuji za mistrovské dílo, stejně jako román a stovce stran. Chci si pocvičit práci s atmosférou, vypointování. Osekat text na dřeň a přitom nemít jen směšný pahýl. Oprostit se od líbivých témat, prvoplánové temnoty, od fantasmagorií. Brát inspiraci z každodenního života. Hledat hlubší smysl v obyčejných věcech. Bez fanfár a šampaňského. Přestat kopírovat vzory, ale zároveň se nechat ovlivňovat zkušenými autory. Nepřestal jsem snít, že budu slavným spisovatelem, ale zvolna mi začíná docházet, že být literární enfant terrible a dělat rozmáchlá gesta není pravá cesta k úspěchu. Chci začít na psaní pracovat. Prací myslím duševní ekvivalent potu a mozolů. Nemyslím tím několik hodin každý den, ale chci začít sepisovat nápady, které přijdou. Nečekat na geniální vnuknutí a romány napsané přes noc. Poctivě a skromně slova skládat k sobě.
Pak už jsou tu jen menší plány. Udělat si řidičák (naplánováno na toto jaro). Začít sportovat (od malička jsem chtěl dělat nějaké bojové umění, ale začínat ráno plaváním taky nezní jako špatný nápad). Ale to už jsou plány praktické – být mobilní, upevnit si zdraví. Nic, co by mě formovalo.
Ale nakonec je tu jeden plán, který má prioritu nejvyšší. Ať všechny mé básničky skončí v koši, ať mě vyhodí ze Spolku a já se vrátím rovnat papíry do tiskárny. Ať Bill Gates omylem klikne na ikonku koše a smaže celý internet (nebo to udělá Steve Jobs ze záhrobí? Hlasujte!). To co bych chtěl v letošním roce nejvíc je funkční vztah s Tanečnicí. Žádné nevyřčené křivdy, strach z nesplněných povinností, výčitky, slzy. V tomhle roce nechci nikomu ubližovat a nejméně své Tanečnici. Nevadí mi, když strávíme dovolenou ve své posteli. Když se vrátíme k těstovinám s kečupem. Netoužím po divokých večírcích a nekončících orgiích. Když nebudeme dokončovat věty toho druhého a nedávat si k narozeninám dech-beroucí dárky, tak nebudeme. Jen chci, abysme si rozuměli, nebáli se jeden s druhým mluvit, nestavěli mezi sebe klíny. Abysme byli v kontaktu – není nic horšího, než když chcete druhého člověka obejmout a najednou cítíte, že je mezi vámi nějaký balvan. Nevíte co je zač a kde se tam vzal (i když samozřejmě tušíte) a vidíte, že ten druhý neobjímá vás. Nikoho neobjímá, odstrkuje ten balvan a utíká do nory, kam za ním nemůžete. Až moc často jsem v minulém roce ty balvany přikrýval dekou, aby nebyly vidět. Snažil se je obejít. Nebyl to vůbec dobrý nápad a dnes už to vím. Tak si teď jen přeju, ať každý balvan společně odvalíme, rozštípáme ho na malé oblázky a ruku v ruce zase můžeme hledět jeden druhému zpříma do očí. Bez balvanů a matných skel. Pak totiž přijde i to ostatní.
A jaký byl váš loňský rok? A jaké plány máte do toho nadcházejícího? Napište komentář a instantně ztratíte dvě kila nadváhy.
Skrýt článek | | | Přidat komentář | | | Zobrazit komentáře |
Žádné komentáře tu ještě nejsou, buď první!
Skrýt komentáře